Včera mi Martin vyprávěl, jak se těší, že dneska dokončí úkol, na kterém už dlouho pracuje. Byl hrozně zklamaný, když jsem mu řekla, že je v pátek svátek. A hádejte, jak to dopadlo? Je ve sklepě ještě teď, v deset hodin večer, a programuje a programuje.
Ale trochu sváteční den to přece jen byl. Co jsme všechno dělali vám radši psát nebudu, neznám všechny velkopáteční pověry o tom, co se nesmí, a ještě bych vyděsila babičky, ale hrát si je snad povoleno a to vám napíšu.
Amálka pořád vymýšlí hry a příběhy, spoustu si jich mumlá sama pro sebe a do dalších nás všechny zapojuje. Měním se z prince na čarodějnici a pak zase na draka, někdy mám strach, aby se mě Vojta nebál, ale on pozná, že je to legrace. Takže dnes byla vílou v zajetí zlé čarodějnice, a já, princ s malým pejskem, jsem ji měla zachránit. Ale to není jen tak šup šup, takové zachraňování trvá někdy i přes hodinu. Amálka vymýšlí nové a nové peripetie. Vlastně to končí vždycky tak, že dostanu hlad nebo něco potřebuje Vojta, tak Ami přesvědčíme, že už by to mohlo dobře dopadnout. Amálka by dokázala hrát a celé to režírovat nekonečně dlouho. Tak poslyšte.
Byla jednou jedna krásná víla. Procházela se zahradou, když tu ji uviděl princ. Byl převlečený za chudého chlapce, aby ho ve světě nikdo nepoznal. Hned se mu zalíbila. Chvíli se na ni díval, a pak si dodal odvahy a zavolal na ni. Víla se tak lekla, že jí spadla čelenka do potoka. Pak si ale povídali a domluvili se, že se zase sejdou.
Víla byla tak krásná, že se zalíbila jedné čarodějnici, která se na ni chtěla pořád dívat. Tak ji unesla do svého domu, přivázala za nohu a nutila ji jí sloužit. Víla uměla výborně vařit, a tak musela od rána do večera vařit samé dobroty. Všude ji hledala její maminka, sluneční víla, ale nemohla ji najít. Našla jen prince, který její dceru také hledal (tady si všimněte, že správný Amálčin spoluherec se nesmí zaleknout dvourolí). Slíbil jí, že se malou vílu pokusí přivést. Šel a šel, až jeho pejsek (Vojtova oblíbená role) vílu vyčmuchal. Jenže byla přivázaná kouzelným provazem, který mohla rozvázat jen čarodějnice. Princ byl nešťastný, ale rozhodl se na čarodějnici počkat a zkusit s ní propuštění víly vyjednat. Byl nejlepším kuchařem v celém království, a tak nabídnul do služby a do zajetí výměnou za vílu sebe. Jenže čarodějnice se mu vysmála: Nechci Tě! Víla umí také dobře vařit a navíc je krásná! Táhni!
A tak princ odešel, smutný, s nepořízenou. Proti čárům babice nic nezmohl. Našel ale velkou vílu, vílinu maminku, a všechno jí vypověděl. Řekl jí také, že čarodějnice vězní i další malé víly. Velká víla svolala ostatní maminky a všechny se nasupené jako vosy vrhly na čarodějný dům. Byly tak rozezlené, že se proměnily v píchavé vosy, které hrozivě ječely. Píchaly čarodějnici a volaly: propusť je, propusť je, nebo Tě nikdy nepřestaneme píchat, nikdy nepřestaneme ječet, propusť je!
Čarodějnici to tak otravovalo, až jim slíbila, že všechny jejich dcerušky pustí. A tak musela i naši malou vílu odvázat, a… čekáte happy end? To neznáte Amálku, taková krátká pohádka nepřipadá v úvahu. Zatímco s Vojtou odpočíváme na pařezu po líté bitvě s čarodějnicí, Ami už sedí u stromu kousek dál, zase přivázaná, a velkým klackem hýbe větví.
Jedna malá víla v moci čarodějnice totiž zůstala. Neměla maminku, jen tatínka a ten byl člověk, a tak se nemohl zúčastnit záchranné výpravy, dokonce o ní ani nevěděl. Maminku vlastně měla a byla to taky víla, ale byla zrovna daleko a nevěděla, že je dcera v zajetí.
A tahle malá víla musela čarodějnici pořád pumpovat vodu. Kdyby přestala, hned by ji čarodějnice poslala do žaláře. Pejsek ji vyčmuchal a princ se k ní hned rozeběhl.
„Stůj!“ Zavolala malá víla.
„Kdo by prošel tímhle kruhem kolem mě, zemře!“
„A jak se k Tobě mám tedy dostat?“
„Vyskoč na tuhle větev, přelez po ní a spusť se ze stromu dolů.“ (Tady mi Amálka blahosklonně dovolila skok na strom pouze naznačit, protože nějaký hlupec nejnižší větev uřízl, takže bych si musela dát hopsinkovou šťávu, abych na strom opravdu doskočila.)
Princ se dostal k víle, ale čarovnou moc řetězu překonat nemohl. Přestaň pumpovat vodu, řekl víle. Ale to mě čarodějnice zavře do žaláře! Nemůže, slíbila přece, že všechny pustí! Víla přestala pumpovat vodu a čarodějnice se hned nasupeně přihnala. Půjdeš do žaláře, zařvala, a už unášela malou vílu pryč. Marně na ni princ volal, byly obě ty tam.
Naštěstí pejsek vyčmuchal jejich stopu, a tak začalo daleké putování za devatero hor, devatero moří (třemi různými keři, které měly sloužit za žalář, než jsme našli ten správný, dost hustý a vysoký a daleko od balkónů, kde by mohli být nedobrovolní diváci našeho ne zcela nehlučného představení).
Žalář hrozně škrábal, a ven se nemohl dostat nikdo, kdo měl víc jak deset škrábanců. Princ naštěstí vyvázl se třemi, víla měla sice víc, ale síla princovy lásky (a začínajícího hladu) ji přece jen nějak vystrnadila, a tak se ocitli na louce, jenže ta byla taky začarovaná, a princezna spala a probudit ji mohl jen polibek (Vojtu v hlavní roli jsem stihla i zvěčnit na fotce).
No a pak už jsem měla fakt velký hlad a doma nic moc k jídlu a Ami pojď nakoupit a mami budem se muchlat, jo? To je asi nejtěžší kalibr, když už to fakt nejde prodloužit, tak aspoň muchlačku 🙂
A to byl jen maličký kousek našeho odpoledne. Ami je v tom pohádkovém světě skoro pořád.
Vojtovi se nejvíc líbí běhání do kopce a z kopce. Z nějakého důvodu to fakt miluje. Chce abych ho cestou dolů držela za ruce a volala „Ááááá!“ Některé kopce co vybere jsou tak prudké, že to volám docela srdečně. Taky ho dnes bavilo chystat nepečený dort z piškotů, pudinku a tvarohu. Jo a ráno dělal palačinky, dával všechny suroviny a pak míchal. A pořád nás překvapuje, čemu všemu rozumí. A vždycky jde Amálku pohladit, když je smutná, pofoukat, když ji něco bolí.
Večer už jsem byla unavená a Vojta rozbil talíř, tak jsem je poslala do ložnice, a oni si postavili velikánskou horu ze všech peřin a polštářů co máme a skákali do ní. Jsou to moje Kulišátka. Dobrou noc!
Pejsek čmuchá 
Žalář
Comments